ATLAS, PRAHA

ATLAS je v podstatě veliký městský obývací pokoj, kde i vy můžete být na chvíli doma. Kultivovaně posedět, ale také se líně natáhnout na kanapi, počíst si u knihovny, zasněně koukat z okna, trénovat na hudební nástroj, popracovat na notebooku, zaseknout se v online vesmíru, hrát si, kojit, pokecat s návštěvou, dát kafíčko a v neposlední řadě se nenásilně potěšit uměním, na které smíte i beztrestně sáhnout, pokud máte potřebu. Dokonce i ta televize tu je, ale spíše ke vzdělávání. A v koutě svádějícím ke hraní se povaluje masivní stavebnice, protože všichni jsme něčí děti a nezanedbatelná část z nás i rodiče. A stejně jako doma – i zde po sobě poklízíme sami: vrátím knížku do knihovny a zmačkaný papír odnesu do koše.

Nejprve je třeba porozumět, že nejde jen o nějakou předsíň, „kam lidé smí “, než si koupí lístek, ale že jde opravdu o útroby Národní galerie. Je to zcela zdarma přístupný prostor, nacházející se na celém ochozu Malé dvorany pražského Veletržního paláce. Nikdo se na vás nebude dívat úsečně, nic „nabízet“, či k něčemu „vybízet“. Můžete tu potkat i zaměstnance galerie, jak cvičí jógu, nebo organizují nějakou událost, ale především tu můžete jenom tak být.

 Je proto zapotřebí uvěřit, že nepotřebujete ničí „svolení“, abyste přišli. Zahodit své intuitivní předporozumění institucím tohoto druhu jako místům za paywallem, kde si předplatíte jen jediný povolený druh chování: zádumčivé popocházení. Jste přitom stále v galerii, kde se nacházejí umělecká díla a intervence umělkyň a umělců. V ATLASu vás ale nesleduje orlí zrak kustoda, zda jste se k nim moc nepřiblížili. Oficiálně to totiž umělecká díla nejsou – nemohou být, nešla by bez dozoru a na veřejně přístupném místě pojistit. Jsou to tedy vlastně díla autorek a autorů, kteří bývají mj. označováni jako umělkyně a umělci a přistoupili na tento koncept. Je to tedy „jen“ majetek? To musíte posoudit sami. Díla se v čase doplňují a mění, řada z nich také odráží participaci návštěvníků.

 Z našeho pohledu šlo při návrhu architektury jen obtížně přehlédnout jeden mantinel typický pro českou kulturu: kriticky nízký rozpočet. Částka odpovídající nákladům na jednu lepší kuchyni do bytu 3+1 měla zajistit naplnění obřího podlaží smysluplným obsahem. Využili jsme proto to nejdražší, co už na místě bylo – a sice původní architekturu Veletržního paláce ukrytou tradičně za řadou paneláží, zatemnění otvorů a instalačních předstěn. To vše jsme zbořili a zrecyklovali. Zpřístupnili okna, otevřeli průhledy, dali promluvit rastru železobetonového skeletu, členění okenních otvorů a jejich barevnosti. Na co nám nevystačily použitelné fragmenty demontované paneláže, to jsme si pak našli na odpis ve sklepích a skladech Národní galerie: sesbírali jsme zdemolované polotovary ze starších výstav a instalací, zkombinovali je, zkrátili jim nohy, přidali madla, přetřeli, převrátili… a vdechli jim druhý život.

Mezi našimi projekty si tento nese několik roztomilých prvenství. Kromě asi největšího podílu využití odpadního materiálu, je to také realizace natolik úspěšná, že se musela krátce po uvedení do provozu zavřít. Oblíbilo si ji a chodilo tam totiž příliš mnoho lidí. Bezpečnostní služba nám architektům a také kurátorům, grafikům a dalším zapojeným umělcům vysvětlila, jak jsme kolektivně nezodpovědně pochybili, když jsme vysokou návštěvností ve Veletržním paláci neúměrně „zvýšili riziko“. Celé patro se proto muselo uzavřít a otevřeno bylo napodruhé po dlouhých diskuzích a přijetí neviditelných „organizačních“ opatření. Dalším prvenstvím je naše nejmenší dočasné stavební povolení, které zde bylo nutné pořídit kvůli připojení trubky o průměru pěti centimetrů do kanalizační stoupačky. Holt, s kulturními památkami nejsou žerty. A posledním prvenstvím je pravděpodobně minimalizace realizované „architektury“ v poměru k ambicióznímu „stavebnímu programu“, který nevychází jen z rozpočtových omezení. Záměrem bylo naplnit tuto část skeletu Veletržního paláce obsahem, kterému dává smysl jen a pouze přítomnost návštěvnic a návštěvníků, jejich pospolitost a svobodné počínání. My tu jen zlehka prostorově inspirujeme.

Proto – přijďte do Ateliéru Tvorby a Laboratoře Asociativního Snění tvořit, asociativně snít či básnicky být. Bude to tam nejspíš právě takové, jací budeme my všichni uživatelé, v dobrém i zlém.

Uvidíme. Nakonec je to přeci pořád i laboratoř.